Chvilka poezie :-)
Táňa
Já píši vám - co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.
Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;
a věřte: nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci
a v duchu vaši tvář a hlas
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci…
Však řekli, že jste samotář.
Že na vsi nudíte se, víme.
A z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce vás ctíme.
Pavlik
Sentimentální rozhovor
Zahrada pustá, chladem ztrnulá.
Dvojice zrovna ten kout minula.
Oči jsou mrtvé a rty zetlívají,
je sotva slyšet, co si povídají.
Zahrada pustá, chladem ztrnulá.
Dva přízraky zvou stíny z minula.
„Vzpomínáš na to dávné opojení?“
„Proč vzpomínat si na to, co už není?“
„Zdali tě ještě srdce zabolí,
slyšíš-li jen mé jméno?“ – „Nikoli.“
„Ach, tolik blaha nikdo nevysloví,
když jsme se líbávali!“ – „Možná, kdoví!“
„Nebe se skvělo, rostla naděje!“
„Je po naději, nebe temné je.“
Trávy se v chůzi sotva dotýkají
a jen noc slyší, co si povídají.
Jenda
Vteřina v lednu
A den je tichý, křehký jako skořápka.
Uvnitř je slunce, také celé bílé.
I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.
I tato vteřina, i tato bílá chvíle.